I cyklista někdy tvrdý chleba má…

 

 

1. Dederák á la Evžen

 

Jmenuji se Evžen, jsem kolo a řeknu vám něco málo o svém životě. Nejdříve vás seznámím, jak vypadám. Jsem staré rozlámané kolo, nemám blatníky ani světlo, ani funkční brzdy. To byste po mně, kole, které jezdilo po československých silnicích chtěli moc.

 

V mládí jsem vozilo pana Jarmila z Třeště , kam se mu jen zachtělo. Ráno jsme jeli pro čerstvě upečené housky do pekařství , poté jsme zajeli k sedlákovi pro mléko. Odpoledne jsem mělo klid, ale večer jsem pana Jarmila vozilo do hospody Na Růžku. Sice jsem pana Jarmila někdy pozlobilo, ale nemyslete si, ani já jsem to s ním neměl jednoduché. Často se stávalo, že mě pan Jarmil zapomněl ve stojanu před hospodou . To jsem tam stál , třeba i v dešti několik hodin. Domů mě pak odvedl Jarmilův kamarád Franta . Jednou mě dokonce i prohrál v kartách , ale přesto jsem měl pana Jarmila moc rád.

 

Když pan Jarmil umřel, zůstal jsem v kůlně,kde na mě tiše sedal prach. Za dlouhých čtyřicet let mě znovu objevil nový majitel domu. Už jsem si myslel , že skončím ve sběrném dvoře, ale on slyšel o projektu Dederova kola. Po celkové rekonstrukci a novém laku, mi dali nové jméno Dederák. Byl jsem rád , že po smrti pana Jarmila mohu dělat radost i někomu jinému.

 

(autorka příběhu: Aneta Hávová, ZŠ Třešť, 8. B.)

 

 

 

2. Juan Alois Schumpeter

 

Možná trochu španělsky by mohlo znít jméno Juan Alois Schumpeter. Ono tomu není moc daleko. Toto polozávodní kolo totiž bylo majetkem Honzy, který jako mladý fanoušek Alberta Contadora brázdil třešťské ulice.

 

 

3. Božka

 

 

4. Herta

 

Zdravím. Moje jméno je Herta a jsem jedno z nejstarších kol. Jelikož jsem stará, nemám už tak dobrou paměť, ale budu se vám snažit povědět svůj příběh.

 

Psal se rok 1914, když jsem poprvé stála na silnici. Můj první majitel by ke mně velice šetrný, milý a hodný. Začátky byly těžké. Občas pády, nebo padání řetězu. Majitel měl kolem dvanácti let, takže malý rošťák. Umíte si představit, jak jsem asi vypadala. Věčně umazaná, sedřená a unavená. Přesto jsem ho měla moc ráda.

 

Ale jednoho dne se něco stalo… Byli jsme na normální každodenní projížďce. Slunce svítilo na můj odřený černý lak. Klučina se koupal v nedalekém rybníčku. Čekala jsem hodinu, nic. Dvě hodiny, nic. Najednou byla noc a stále nic. Zůstala jsem tam ležet, osamělá, opuštěná. Rez mi začala prolézat řetězem, brzdou i šrouby. Takovou bezmocnost si nemůže nikdo představit. Nevěřila bych, že mě tu nechá….

 

Ale všechno zlé, je k něčemu dobré. Našla mě malinká holčička s tatínkem. Zanedlouho už mi znovu šlo brzdit, jezdit, zastavovat, cinkat, svítit. Byla jsem celá jako vyměněná. Na mé štángli se ocitla modrá barva. Bílý nápis s mým jménem také. Zase jsem byla po dlouhé době šťastná a moje gumy pěkně brázdily silnice. Doufám, že i vám bezejmenným budu dobře sloužit!

 

(autorka příběhu: Iva Poštulková, ZŠ Třešť, 8. B.)

 

 

5. Uncle Kafka

 

 

6. Bike Tau

 

Jsem velmi zmatený, jelikož vůbec netuším, kde se právě nacházím. Jsem někde venku. Díkybohu za krásné počasí, jinak bych tu asi zmrzl.Drží mě tu jakési dvě spojené ohnuté tyče za přední nožičku, není mi to nijak příjemné. Raději bych se projížděl po Třešti s nějakým majitelem. Ano, říkám „ nějakým“.

 

Ptáte se proč ? Já a mí bratři jsme hlavní částí letního projektu Dederova kola. Tak tu čekáme a nabízíme doslova sami sebe. Mám teď zrovna trochu volného času, tak vám o sobě něco povyprávím. Nejsem už nejmladší, ale stále mám plnou výbavu a nadbytek energie.Jako malý jsem bydlel u malého chlapce Marka v severních Čechách. Měl mě moc rád. Každý den mě bral na projížďku a staral se o mě. Nejčastěji jsme jezdili na hřiště spolu s jeho přáteli.

 

Nemohu zapomenout ani na naše zážitky z výletu do Jizerských hor. Léta plynula a Marek vyrostl. Z ničeho nic o mě asi ztratil zájem a já skončil na skládce. Občas si mě na hodinu půjčil někdo úplně cizí a hned mě zahodil znovu kamsi do trávy. Asi 20 let jsem pak zůstal sám na půdě nějaké chaty. Konečně! Dočkal jsem se ! Nastala ta chvíle, kde mě „ majitelé“ věnovali organizátorům projektu Dederova kola.

 

Ihned proběhla moje zkrášlující přeměna. Jako první mě oblékli do bělomodrého obleku ( stejně jako všechny mé bratry a sestry), poté mi tělo namazali olejíčky, botky naleštili a nožky procvičili. Jediná věc mi ale vadila. A to… amputace mých parohů, neboli výměna za nové.

 

Nakonec jsem přece jenom pohledný a jako znovuzrozený. Stále mi však schází společnost. Kdykoliv budete potřebovat a chtít, přijďte mně nebo mým sourozencům zpříjemnit den a vydejte se s námi na výlet.

 

(autorka příběhu: Kristýna Floriánová, ZŠ Třešť, 8. B.)

 

Příběh kola Bike Tau se váže k Ondřejovi a jeho babičce. „Babička měla v kolně vždycky spoustu kol a k sobíkovi jsem se dostal tak, že mi v Praze v rámci sociálního experimentu ukradli skládačku, kterou mi věnovala kamarádka. Tak jsem se vydal k babičce do kolny a sobík byl tak podobně velkej jako skládačka, navíc jsem si vzpomněl, že jsem na něm dělal v Jihlavě zkoušky na řidičák na kolo, tak to bylo takový uzavření kruhu, trochu,“ dodává Ondřej, dárce kola.

 

 

7. Beercykl

 

Beercykl sloužil svému majiteli více jak 10 let. „Jako desetileté dítko tehdy ještě s názvem Pionýr jsem obdržel tento bicykl,“ vzpomíná Marek, původní majitel kola. Když jsem se Marka ptali na historku, kterou s kolem zažil, neváhal ani na vteřinu.

 

„Tehdy se psalo léto dvaadevadesát, možná třiadevadesát, spěchal jsem na kole do města za otcem. Byl jsem na houbách na stonařovské. Říkám si, šlápnu na to a dole jsem cobydup.“ Jenže co se nestalo, tehdy dvanáctiletý Marek si to žene ze stonařovského kopce…

 

„U zámeckého rybníku stála u krajnice černá kočka. Říkám si, objedu ji, najel jsem si proto více do vozovky, jenže kočku napadl stejný nápad. V tu chvíli jsem ji už měl pod kolem. Nic se však nestalo. Na kole jsem ucítil pouze menší nadskočení a samotná kočka se svým silným hřbetem odběhla opodál. Jakmile jsem dojel do města, otci jsem řekl svůj příběh.“ 

 

Takto popisuje příběh kola Beercykl původní majitel Marek. Nemusíte se tedy bát, Beercykl není žádný zabiják. Jaký bude jeho další příběh?

 

 

Flotila pro rok 2016 (postupně bude doplněna):

 

8. Vencelík á la Rakeťák

 

Psal se 24. květen 1984. V Praze vyrobili nové kolo. MĚ. Moje jméno je Rakeťák. Je mi teprve 30 let a neuvěříte, co už jsem zažil. Jednoho dne přišel do prodejny kol v Jihlavě mladý muž. Neuběhlo ani pět minut a už jsem byl koupený a zavřený v kufru jeho překrásného auta.

 

Mladý muž se mnou trénoval každý den, ale já nevěděl na co. Pak jsem vše viděl v televizi. Martin Novák, to je ten muž, který mě koupil, a už také vím, proč se mnou tak moc trénuje. Pojedu totiž na letní olympijské hry. Na olympijských hrách jsem vyhrál závod v novém světovém rekordu.

 

Když jsme se jeli jednou projet, měli jsme bouračku. Měl jsem úplně zdemolovaný střed a řidítka připomínala dva kozí rohy. Martina odvezla záchranka do nemocnice a mě hodili do šrotu. Byl jsem moc smutný. Ze skládky si mě vzal jiný muž, který mi dal nová řidítka, nový střed a nakonec i nový lak.

 

Teď jsem rád, že můžu pomáhat lidem dostat se z místa na místo tady v Třešti. Jsem jedno z Dederových kol.

 

(autor příběhu: Martin Surán, ZŠ Třešť, 8. B.)

 

 

9. Jednorožec á la Alfons

 

Všechno to začalo 24. února 1998, kdy jsem se narodil. Nejdříve jsem byl jen kovový rám, ke kterému se však později přidaly další části. Když ze mě bylo konečně celé kolo, nalakovali mě. Ach, ta krásná modrá barva! Dodnes si ji vybavuji.

 

Po všech dodělávkách vedla moje cesta rovnou do prodejny. Bylo tam tolik dalších kol, mých kamarádů. Jednoho dne otevřel dveře obchodu mladý muž. Prohlížel si všechna kola s velmi vážným výrazem ve tváři. Náhle upřel svůj zrak přímo na mě! Dlouho si mě prohlížel. Následně zamířil k pokladně, cosi prodavači řekl, podal mu peníze a usmál se.

 

Muž u pokladny kývl hlavou. Mladík, jenž platil, šel přímo ke mně. Odvezl si mě domů. Dal mi jméno Alfons.

 

Dlouho na mě můj majitel jezdil. Když jsem měl nějakou závadu, opravil mě. Bylo to báječné! Myslel jsem, že nás nic nerozdělí.  Zmýlil jsem se. Páníček na mě jezdil čím dál méně a méně. Roku 2011 mě vyměnil za mnohem modernější a výkonnější kolo. Zavřel mě do sklepa, kde jsem zůstal velmi dlouho. Začínal jsem reznout a rozpadat se.

 

Po pěti letech mého nedobrovolného stání ve sklepě mě můj majitel naložil do auta. Odvezl mě do Třeště. Předal mě skupině lidí, kteří se o mě postarali. Opravili mě, namazali zrezlý řetěz, a dokonce jsem dostal  novou barvu. Teď sloužím jako městské kolo v projektu Dederových kol a je mi prima.

 

(autorka příběhu: Barbora Uhlířová, ZŠ Třešť, 8. B.)

 

 

10. Božka 2016 á la Kolo, které hledá Ema

 

Dobrý den. Jsem horské kolo. Vlastní mě mladá dívka, které je něco přes dvacet let. Jmenuje se Ema a dostala mě ke svým narozeninám. Měla ze mě náramnou radost. Hned po týdnu mě obdarovala nádherným světýlkem, kterým vidím daleko do tmy, zajímavým přístrojem, který umí měřit, jak rychle jedu, a moc se jí líbí moje překrásně zelená barva. Tu jsem si vždycky tak přálo!

 

Každý víkend spolu jezdíme na různé výlety. Mám nejraději, když se jedeme podívat na Šibeniční vrch, odkud vidím na celou Třešť. Je překrásná! Líbí se mi, jak moji kamarádi vypadají jako maličcí mravenečci, kteří jezdí velice pomalu.

 

Jednou se se mnou  Ema vydala na nedalekou cestu do Panské Lhoty na Rokštejn. Přijeli jsme a já zůstal zaparkovaný ve stojanu na kola, ale nebyl jsem zamknutý. Po dlouhém čekání jsem měl veliký strach, že mě moje paní opustila. Ani byste nevěřili, jak šťastný jsem byl, když konečně někdo šel. Počkat! To ale není ona!

 

,,Nesedej na mě! Nechci opustit toto místo bez Emy!“ skřípalo jsem součástkami. Ale marně. „Ten zlý člověk je strašně těžký! Nejraději bych ho přehodilo přes řidítka, ale nemůžu,“nasupeně jsem jelo dál. Vůbec nevím, kam jedu. Přijelo jsem do nějakého města, kde jsem zaparkované v nějaké garáži. Je tu tma a smrdí olej. Volám: ,,Prosím, najděte mě někdo! Bojím se tu! Ale má paní už mě určitě hledá!“ Někdo jde konečně ke mně. Ale ne! Není to ona!

 

,,Kam mě to vedete? Au! To bolí. Nechte mě…….“

 

(autorka příběhu: Pavla Požárová, ZŠ Třešť, 8. B.)

 

 

11. Kafkolo á la Karel

 

Ahoj, jmenuji se Karel. Jsem staré kolo pocházející z roku 1914. Panečku,  to už jsem ale starý! Chtěl bych se vámi podělit o svůj příběh.

 

Když mě vyrobili, začínala první světová válka. Koupil si mě jeden starší pán. Jezdili jsme spolu každý den do obchodů a večer do hospody. Jednou když mě opřel o prýskanou zeď hospody, měl jsem divný pocit, protože mě nezamkl. Celou dobu, co jsem na něj čekal, jsem měl obrovský strach, že mě někdo ukradne. Když můj majitel přišel, strach ze mě opadl. Tato stejná situace se opakovala po šest dní.

 

Sedmý den mi byl osudný. Když jsem čekal na pána, opět neuzamčený,  přišel  ke mně nějaký mladý muž. Strašně páchl  alkoholem. Nasedl na mě a ujel se mnou. Ani nevíte, jaký jsem měl strach! Ten mladý muž mě neuměl ani pořádně řídit. Po silnici jsme pořád kličkovali. Když ta hrůzná jízda skončila, pohodil mě na neznámém dvoře. Ležel jsem tam celou noc. Ráno mě odnesl někam na půdu. Tam jsem přečkal obě světové války a následně i několik strašně dlouhých desítek let. A mně se chtělo tak jezdit a sloužit! Až pro mě konečně někdo přišel. Oprášil mě a dal mi novou hezkou barvu – bílomodrou. Ta mi opravdu moc sluší. Následně jsem se ocitl v Třešti a jsem součástí projektu Dederova kola.

 

(autor příběhu: Vítek Procházka, ZŠ Třešť, 8. B.)

 

 

12. Biotopík 

 

Jmenuji se PaBu. Jsem koloběžka Parádní Budoucnost. Takové označení mi dal původní majitel, mladý kluk.

 

Je to asi týden, co jsem se vyhříval na stojanu pro kola před supermarketem. Samozřejmě jsem nebyl přivázaný, protože můj páníček je volnomyšlenkářské povahy. Najednou na mě nasedl nějaký cizí pán, který mě odvezl do divné místnosti,kterou on nazýval garáž. Všude byla tma a na zemi klouzavá tekutina. Když jsem odpočíval, najednou se otevřely dveře a v nich stál můj nový majitel.

 

Ten mě odvezl do opravny, kde mě nechal přebarvit a opravit. Má si mě vyzvednout za týden. Uplynul týden a majitel nikde. Uplynul další týden a jsem stále sám opuštěný v opravně. Po asi dvou měsících mě věnovali na dobrou věc – do projektu Dederova kola. Snad mě opravdu čeká Parádní Budoucnost.

 

(autor příběhu: Filip Polzer, ZŠ Třešť, 8. B.)

 

 

 

V nejbližší době se také můžete těšit na další nové přírůstky do bílomodré flotily a zároveň také na další příběhy, konkrétně Petra Maryšky a Zuzany Pavlíčkové z 8. B. ZŠ Třešť.